Pustoralek je osamělé bílé stavení na konci vesnice, kde když sekera vzduchem zasviští, nízkého stropu mozek docákne. Nevím, kde jsem to četla anebo slyšela, ale určitě se pamatuju, že jsem si vždycky přála, abych se byla v něčem podobném narodila; abych, když jsem se konečně proslavila, mohla s pýchou prohlásit, že jsem nízkého původu a podívejte se, kam jsem to dotáhla! Anebo potom pravý opak: bezmezné bohatství, stříbrné lžičky a hodinky s vodotryskem, jenom pro pánaboha ne ten střední stav – buďto Ritz, anebo nic! Bohužel můj tatínek byl inspektor c.k. státních drah a přednosta provozu v Mladé Boleslavi a vlastnil velký barák se zahradou, takže jsem se narodila do petit bourgeoisie, kterou jsem odjakživa upřímně a z celého srdce nanáviděla. Na otcovu omluvu musím podotknout, že on sám původně neměl v úmyslu stát se buržoustem. Byl velice nadaný pianista a chtěl studovat hudbu na konzervatoři ve Vídni, odkud jeho rodina původně pocházela. Když ale dědeček umřel, nebyly peníze na tak nákladné studie, a tak šel ke dráze. Udělal docela slušnou kariéru, oženil se a měl dvě děti. Když umřela jeho první žena, která byla velmi hezká, inteligentní a vzdělaná, ale bohužel tuberkulózní, Jenda a Karlík potřebovali novou maminku. A jak tak jednou jako vdovec sedí v hospodě U anglické královny, přinese mu pivo hezká dcera pana hospodského. Slovo dalo slovo a za šest neděl se vzali. Pro ni to byl ohromný skok do “vyšších kruhů”, a když jeli z kostela v najatém kočáře, vyjádřila svou vděčnost slovy: “Děkuji vám, pane komisaři, že jste mě vysvobodil.”